Andrej Karpathy, bývalý šéf AI divize Tesly, přináší fascinující pohled na vývoj softwaru v době umělé inteligence.
Andrej Karpathy svou přednášku zahajuje analýzou historického vývoje softwaru. Připomíná, že po sedmdesát let se základní principy vývoje příliš neměnily — až do nástupu neuronových sítí. Zavádí pojmy software 1.0, 2.0 a 3.0, aby vysvětlil dramatickou proměnu v přístupu k programování. Software 1.0 reprezentuje tradiční kód psaný vývojářem. Software 2.0 tvoří váhy neuronových sítí, které se „píšou“ trénováním na datech. A nyní se objevuje software 3.0 — programování pomocí přirozeného jazyka skrze LLM.
Karpathy upozorňuje, že velké jazykové modely mění samotnou podstatu vývoje softwaru. Kód už není jedinou formou instrukce; jazyk je novým rozhraním mezi člověkem a strojem. Prompt (zadání v přirozené řeči) se stává programem, který mění chování LLM a tím i výstup systému. Angličtina se tak mění ve všudypřítomný programovací jazyk.
Karpathy rozvíjí analogii, v níž přirovnává LLM ke kombinaci veřejné služby a operačního systému. Stejně jako elektřina nebo voda, jsou LLM přístupné skrze síť, distribuované jako služba a platíme za ně formou předplatného či podle využití. Zároveň ale vykazují znaky operačních systémů – mají paměť, zpracovávají vstupy, řídí výpočty a organizují běh dalších nástrojů.
LLM tak podle Karpathyho nejsou jen inteligencí v krabičce – jsou to platformy, na kterých budou stavět budoucí aplikace. Podobně jako Windows, macOS nebo Linux umožnily vývoj masového softwaru, i LLM vytvářejí novou infrastrukturu. Karpathy se domnívá, že jsme teprve v „šedesátých letech výpočetní techniky“, kdy byly počítače drahé, centralizované a přístupné jen přes síť. Stejná éra nyní začíná s LLM.
Jedním z klíčových konceptů, které Karpathy představuje, je částečná autonomie — tedy schopnost aplikace přenechat část práce LLM, ale stále pod dohledem člověka. Uvádí příklad vývojového prostředí Cursor, které kombinuje klasický textový editor s nástroji využívajícími umělou inteligenci. LLM zde slouží jako asistent, ale finální kontrolu a rozhodování drží uživatel.
Karpathy zdůrazňuje význam dobře navrženého GUI, které umožňuje uživatelům jednoduše ověřovat a upravovat výstupy AI. Zmiňuje také koncept „posuvníku autonomie“, kde si uživatel sám volí, jak velkou kontrolu chce přenechat systému. Tento model považuje za klíčový pro budoucnost softwaru — aplikace by měly být schopné dynamicky měnit míru autonomie podle potřeby.
Karpathy upozorňuje, že LLM nejsou jen nástroje — stávají se novým typem uživatele digitálního světa. Stejně jako lidé komunikují přes GUI a software přes API, LLM potřebují přizpůsobené prostředí. Místo HTML by měly pracovat s formáty jako Markdown, který je pro ně čitelný. Dokumentace i infrastruktura se musí změnit, aby byly přístupné těmto „digitálním duchům lidí“.
Dává konkrétní příklady služeb, které se na to již připravují — například Vercel nebo Stripe. Karpathy upozorňuje, že pokud vývojáři začnou stavět digitální prostředí i pro LLM, otevřou tím prostor pro zcela nové typy aplikací a agentních systémů. Připodobňuje tento přístup k raným dnům internetu, kdy bylo třeba vytvořit celý nový ekosystém.
Andrej Karpathy ve své přednášce přesvědčivě ukazuje, že software vstupuje do nové éry. Programování v přirozeném jazyce, vznik softwaru 3.0, role LLM jako operačních systémů i potřeba částečně autonomních aplikací – to vše jsou prvky přelomové technologické změny. Pokud se chceme stát součástí této revoluce, musíme nejen ovládnout nové nástroje, ale přemýšlet i o tom, jak je začlenit do našich produktů a procesů. Více inspirace i detailních vysvětlení najdete ve videu samotného Andreje Karpathyho, které rozhodně stojí za zhlédnutí ZDE nebo ZDE.
