Čekání v Austinu
Video začíná v texaském Austinu, kde Ondřej čeká na svou první objednanou jízdu v Cybercabu. Hned na začátku je vidět, že nejde o sterilní předváděčku: auto se k místu vyzvednutí nedostane přímou cestou, nejprve místo přejede a pak přijíždí z jiné strany. K tomu silné horko, ve kterém začíná stávkovat iPhone, a natáčení na dvě kamery. Ještě před příjezdem si Ondřej všímá, že ve městě jezdí víc Cybercabů než jen ten jeho. Když zlatý vůz konečně zastaví, první jízda je podle jeho slov spíš „očumovací“. Cílem je nasát první dojem z auta, které nemá volant ani pedály, a podrobnější zkoumání nechat na další jízdy, které video postupně přináší.
Kabina bez řízení
Po nastoupení si Ondřej sedá na místo, kde by v běžném autě seděl řidič. Před ním ale není volant, pedály ani zrcátka — boční chybí stejně jako vnitřní. Právě absence zrcátek je podle něj nejpodivnějším zážitkem celé jízdy: při každém přejíždění z pruhu do pruhu máte instinktivní potřebu zkontrolovat okolí, jenže nemáte kde. Displej neukazuje ani náhled z kamer. Samotnou obrazovku přitom Ondřej hodnotí jako neskutečnou a po návratu do vlastní Tesly prý bude mít pocit, že řídí „dětskou“ verzi. Z displeje lze upravit ambientní osvětlení, zavolat podporu nebo požádat o zastavení. Změnu cíle displej nabízí, samotná úprava ale probíhá v aplikaci.
Podvozek a zpracování
Kde Cybercab podle Ondřeje viditelně šetří, je podvozek. Nejde o vzduchové pérování a naladěním mu připomíná Model Y Standard. Působí o něco tvrději, což přičítá hlavně nižší stavbě, blížící se spíš sedanu. Každý výmol je znát a Ondřej si neumí představit, jak by vůz zvládal české kočičí hlavy. U prvního vozu upozorňuje na místa, kde díly nelícují, a s nadsázkou dodává, že z toho budou mít hejtři radost. Zároveň připomíná, že když auto nevlastníte a jen si ho pronajmete na jízdu, je vám tohle v podstatě jedno. Při pozdější jízdě s expedicí už hodnotí zpracování jako výrazně vylepšené: první vozy podle něj pocházely z úplně prvních vyrobených kusů.
Telefon místo klíče
Velká část zážitku se odehrává ještě před nastoupením. Jakmile k vozu přijdete s telefonem, který podporuje UWB, a máte povolené potřebné připojení, auto vás pozná a samo otevře dveře. Při první jízdě je Ondřej otevíral dřív, než stačil cokoli zmáčknout. Vůz podle něj zároveň vidí, že přicházíte, a ověřuje to s telefonem, aby se do vámi objednaného taxi nemohl posadit někdo cizí a nechat se odvézt na váš účet. Barva zvolená v aplikaci se objeví na světelném pruhu auta i na displeji uvnitř, takže svůj vůz poznáte na dálku. Kufr je nečekaně vysoký a hluboký, celý plastový a omyvatelný. Sedačky jdou z displeje sklopit skoro do lehu a dveře se po vystoupení zavřou samy.
Kamery a navigace
Jízdní projev Ondřej opakovaně označuje za mimořádně plynulý a lidský. Auto se rozjíždí přirozeně, na zelenou reaguje okamžitě, s klidem počká na chodkyni a bez zaváhání objede vůz Waymo, který stojí a čeká na pasažéra. Podle Ondřeje jde o FSD ve verzi 15. Objevují se ale i slabiny. Když slunce svítilo přímo do jedné z kamer, auto ji opakovaně zkoušelo ostříknout — v kabině bylo ostřikování slyšet, oslnění to ovšem vyřešit nemohlo. Navigace se několikrát zamotala: auto odbočilo příliš brzy, projelo přes čerpací stanici a před hotelem hledalo, kde se otočit. Pozitivně Ondřej hodnotí velmi malý poloměr otáčení, zbytečné objížďky ale prodlužují jízdy i čekací doby.
Ceny podle poptávky
Druhá část videa patří společným jízdám s účastníky expedice. Skupina objednala čtyři Cybercaby najednou a na objednávkách bylo vidět, jak služba naceňuje: s každou další objednávkou rostla cena i odhadovaná doba příjezdu. Ondřej z toho vyvozuje, že se nepotvrdily obavy z dumpingu cen. Robotaxi podle něj funguje na běžném byznysovém principu podle aktuální poptávky, stejně jako Uber a další služby. Skupina chtěla vyzkoušet i Waymo, které ale v Austinu jezdí jen přes Uber. Tam si ho nelze přímo vybrat, zvolíte pouze elektrické auto a přijet může Waymo i běžný řidič. Ondřej tuto strategii považuje za chybu, protože zájemci, kteří chtějí autonomní jízdu cíleně vyzkoušet, se k ní nemají jak dostat.
Robotaxi centrum
Video přináší i pohled na areál, odkud se podle Ondřeje robotaxi v Austinu řídí. Nemá jedinou nálepku ani označení Tesly, a přesto na něm podle jeho odhadu stojí přes stovku Cybercabů. Část vozů má volant, jde o vývojová vozidla. Na autech jsou dobře vidět ostřikovače kamer vpředu i vzadu a některé vozy jsou viditelně špinavé, z čehož Ondřej usuzuje, že čištění zatím není úplně doladěné. Karoserie navíc působí, jako by byla polepená fólií. Hned vedle leží testovací dráha se dvěma okruhy: na jednom se podle Ondřeje testuje rozpoznávání značek a dopravní infrastruktury, na druhém nebezpečné situace a brzdění, a to nepřetržitě ve dne i v noci. Přes silnici stojí Giga Texas.
Jiný byznys model
Nejzajímavější úvahy videa se netýkají techniky, ale ekonomiky. Ondřej připomíná, že u robotaxi najednou nejde o to, kolik aut prodáte. Tradiční automobilky to podle něj chápou, jen pro ně změna obchodního modelu není jednoduchá. Zmiňuje, že prodejní cena Cybercabu by měla být pod 30 000 dolarů a výrobní kolem 20 000 dolarů. Řidič, se kterým jel z letiště, mu řekl, že by si Cybercaby rád koupil a pronajímal je jako pasivní příjem. Pokud to Tesla umožní, majitelé podle Ondřeje vlastně dotují celý byznys. Od inženýra se dozvěděl, že přechod na bezdrátové nabíjení bude drahý, a proto se začne s kabelem. Sám zdůrazňuje, že jde o čistě městské auto, ne vůz na dlouhé cesty. Video ZDE nebo ZDE.
