Zatímco některé analýzy předpovídají kompletní přechod na obnovitelné zdroje již do roku 2030, nová data ukazují, že skutečnost může být složitější.
Představa, že do roku 2030 kompletně přejdeme na solární a větrnou energii s podporou bateriových úložišť, je lákavá. Scénář od RethinkX, který tento přechod předpokládá, je jedním z nejcitovanějších optimistických pohledů na budoucnost energetiky. Přesto se stále častěji objevují hlasy, které tuto představu zpochybňují na základě reálné průmyslové kapacity, ekonomických nákladů a systémových omezení.
Analýza The Limiting Factor, založená mimo jiné na studii MIT, přináší realističtější a komplexnější pohled. Nejde jen o to, zda lze technicky vybudovat síť založenou čistě na obnovitelných zdrojích, ale za jakou cenu a jaké kompromisy to obnáší. Odpověď není černobílá a ukazuje se, že i v roce 2030 bude potřeba více než jen slunce, vítr a baterie.
Studie MIT se snažila odpovědět na otázku, jaký mix energetických zdrojů by do roku 2030 vedl k nejnižším nákladům na výrobu elektřiny při různých limitech emisí CO₂. Výsledek je jasný: i když jsou solární a větrné zdroje levné, bez podpory pevných, nízkouhlíkových zdrojů – jako jsou jaderné elektrárny nebo plynové turbíny s technologií zachytávání uhlíku – náklady na síť prudce rostou.
Například v severních oblastech USA by čistě obnovitelná síť mohla dosáhnout nákladů až 300 USD za MWh, pokud by měla splnit přísné limity emisí. Naproti tomu mix, který obsahuje i malý podíl plynu a jádra, udržuje náklady mezi 60–135 USD za MWh. To potvrzuje význam diverzifikace zdrojů.
Zásadní je také zohlednění růstu poptávky. Do roku 2050 se má spotřeba elektřiny v USA až ztrojnásobit, což dále zpochybňuje scénáře spoléhající čistě na obnovitelné zdroje. Stejně tak je důležité počítat se stávající infrastrukturou – jaderné elektrárny tvoří nyní asi 20 % výroby a mnohé z nich zůstanou v provozu i po roce 2050.
K zajímavému bodu dochází v příkladu společnosti Microsoft, která plánuje reaktivovat jadernou elektrárnu Three Mile Island za cenu 130 USD za MWh. To je sice více než cena kombinovaného mixu obnovitelných zdrojů a plynu (90–100 USD), ale výrazně méně než čistě obnovitelný systém s nulovými emisemi (160–180 USD). Tento krok ukazuje, že technologické společnosti mohou hrát klíčovou roli v návratu jádra do popředí.
Jaderná energie sice čelí vysokým kapitálovým nákladům, ale přináší stabilitu, kterou žádná jiná bezemisní technologie zatím nenahradila. Vysoká spolehlivost a schopnost vyrábět elektřinu nezávisle na počasí dělají z jádra klíčový prvek v systému s rostoucím podílem proměnlivých obnovitelných zdrojů.
Navíc nové technologické přístupy, lepší řízení projektů a regulační reformy mohou vést k dramatickému snížení nákladů. Pokud se podaří dostat výstavbu nových reaktorů pod hranici 4200 USD za kW, mohli bychom být svědky nové vlny výstavby ve 30. a 40. letech tohoto století. V Číně se to už částečně daří, a to je příklad, který může inspirovat i západní svět.
Je třeba dodat, že obnovitelné zdroje budou nadále růst a vytlačovat především uhelnou výrobu. Ale plyn, pokud bude kombinován se zachytáváním uhlíku, zůstane důležitým hráčem. A v regionech s nižším solárním potenciálem, jako je Evropa nebo severní části USA, bude jádro hrát možná ještě významnější roli.
Přechod na obnovitelné zdroje je nevyhnutelný, ale bez doplnění stabilními nízkouhlíkovými technologiemi, jako je jádro nebo plyn s CCS, by byl ekonomicky neúnosný. Studie MIT i analýza The Limiting Factor ukazují, že nejlevnější cesta k dekarbonizaci není ta nejčistší, ale ta nejvyváženější. Více detailů a podrobností najdete ve videu, které se této problematice věnuje – určitě doporučujeme zhlédnout ZDE nebo ZDE.
