Dva hosté
Ondřej Bačina posadil ke stolu dva lidi, kteří se na levnou elektřinu dívají z opačných stran. Honza zastupuje Bezdodavatele, dodavatele energie stavěného na spotové ceně, který zároveň podle vlastních slov provozuje agregátor a řídí velké fotovoltaiky a baterie. Petr zastupuje UniChargePay, firmu, která připojuje nabíjecí stanice do distribuční soustavy a staví kolem nich komunitní energetiku. Už v úvodu je jasné, že to nebude vzájemné přitakávání. Oba přiznávají, že mezi spotem a komunitní energetikou je třecí plocha, a oba trvají na tom, že jejich model dává smysl. Debata se přesto drží věcné roviny a končí konstatováním, že cíl mají oba stejný.
Co je spot
Spotová cena se podle Honzy mění každou hodinu a odráží skutečný stav soustavy. Když je elektřiny hodně, cena padá, někdy až pod nulu. Když je jí málo, cena roste. Argument zní, že právě tohle je jediná férová cena, protože se na ní shodne celý trh. Kdo je na spotu, ten si podle něj může nabíjet auto nebo ohřívat vodu v hodinách, kdy je energie nejlevnější, a ušetřit víc než jakoukoli individuální dohodou. Lidé podle jeho zkušenosti nerozumí kilowattům, ale ceně rozumí okamžitě. Cena je proto podle něj nejsilnější motivace, jak přesunout spotřebu z večerního špičkového odběru do poledních hodin.
Komunitní energetika
Petr definuje komunitní energetiku jako demokratizaci energetiky, tedy protiváhu monopolů. Smysl vidí ve chvíli, kdy vlastní dům už přebytky nespotřebuje a je potřeba je poslat jinam, ideálně v rámci jedné obce a jednoho transformátoru. Škola, radnice a bytový dům mají různé odběrové profily, takže si mohou navzájem vykrývat výrobu. Honza s myšlenkou souhlasí, ale kritizuje českou podobu. Podle něj zákon umožňuje sdílet stejně draho přes ulici i přes celou republiku, čímž se ztrácí smysl. Sdílet elektřinu z Aše do Břeclavi je podle jeho argumentace proti fyzice, protože energie stejně projde všemi napěťovými hladinami a soustavu zatíží.
Distribuční poplatky
Jádro sporu obou hostů nakonec neleží mezi nimi, ale u distribučních společností. Shodují se, že za sdílení v rámci jednoho trafa by měla být sleva na distribuci, protože komunita v takové chvíli soustavě odlehčuje. V Česku se podle nich platí plná sazba bez ohledu na vzdálenost. Jako protiklad oba zmiňují Rakousko, kde se cena za distribuci odvíjí od počtu napěťových hladin, kterými elektřina projde. Petr popisuje, jak zákazníkům radí stavět fotovoltaiku blíž k místu spotřeby, protože počítá s tím, že se rozlišení jednou zavede. Honza je k rychlosti změny výrazně skeptičtější a poukazuje na sílu lobby.
Záporné ceny
Nejostřejší část debaty se točí kolem záporných cen. Petr je označuje za chybový stav, protože podle něj někdo tu odměnu za odběr nakonec zaplatí, a jsou to všichni odběratelé. Honza to odmítá. Podle něj je záporná cena legitimní vzkaz trhu, který říká, že elektřiny je přebytek a je vhodná chvíle ji spotřebovat nebo uložit. Právě tenhle signál podle něj motivuje lidi kupovat baterie a elektromobily. Zároveň připouští, že jde o dočasný stav. Až v roce 2030 skončí podpory pro dotované zdroje a přibude dost úložišť, záporné ceny podle jeho odhadu z trhu postupně zmizí, zhruba kolem roku 2032.
Baterky na kolech
Petrův model stojí na tom, že auto stojí zaparkované většinu času a jeho baterie leží ladem. Když se elektromobil připojí u zaměstnavatele nebo doma na osm hodin, není potřeba ho nabíjet na plno. Řidič si podle Petra může zvolit, jestli chce nabít okamžitě a dráž, nebo počkat na levnější hodiny a případně nenabít téměř nic. I s třiceti procenty baterie ujedete v běžném provozu dost kilometrů. Odsud pochází i jeho teze, že velká část elektřiny pro domácnosti se jednou bude rozvážet v autech místo v drátech. Honza namítá, že model naráží na ochotu lidí energii večer vracet zpět.
Nabíjení za čtyři
Nejkonkrétnější příklad z debaty se týká firemních areálů. Petr popisuje brněnské mrazírny s velkou fotovoltaikou, které o víkendu výrobu omezují, protože v areálu nikdo není. Vedle stojí bytové domy. Kdyby se na prázdné parkoviště postavily nabíječky, mohli by tam lidé nabíjet z místní výroby bez zatížení distribuční sítě. Za takových podmínek zaznívá cena kolem čtyř korun oproti devíti u běžné a devatenácti u rychlé nabíječky. Honza uznává, že jde o dobrou nabídku, ale doplňuje, že v tutéž hodinu může být na spotu elektřina ještě levnější. Zákazník podle něj má mít obě informace.
Kam to jde
Na závěr se oba shodnou, že cíl je stejný, tedy nezávislost na dovážených fosilních palivech. Petr je optimističtější a opírá se o rostoucí počet poptávek od společenství vlastníků, která budují nabíjecí místa. Honza upozorňuje, že energetika má velkou setrvačnost a distribuční společnosti dnes drží silnější argument, protože potřebují investovat do modernizace sítě. Ustoupí podle něj až ve chvíli, kdy tenhle argument přestane platit. Oba se přitom shodují, že evropská integrace energetických trhů funguje dobře a že Česko by se mohlo profilovat jako akumulační centrum. Odhady na příštích pět až šest let se ale rozcházejí.