Rychlejší tankování
Matěj Soukup píše pro Kosmonautix zhruba pět let a sleduje hlavně program Super Heavy Starship. Ještě před samotným letem upozorňuje na změnu, která na první pohled není vidět. Proti první verzi startovní rampy SpaceX výrazně zrychlila tankování. Natankování celé sestavy dnes podle něj trvá 50 minut, dříve to bylo kolem 90. Většinu času zabírá loď Starship, protože se plní pomaleji a menším potrubím. Samotný první stupeň Super Heavy, který pojme zhruba 3 700 tun pohonných látek, je podle Soukupa natankovaný za 30 minut. Kratší příprava na rampě je jedním z předpokladů častějších startů, o kterých SpaceX dlouhodobě mluví. Pro samotný let je to detail, pro provoz celé infrastruktury zásadní posun.
Poprvé na orbitu
Nejdůležitější změnou proti předchozím letům byl cíl mise. Dosud Starship létala po takzvané transatmosférické dráze. Téměř dosáhla orbitální rychlosti, ale nejnižší bod dráhy zůstával v atmosféře, takže loď nedokončila ani jeden oběh Země. Tentokrát SpaceX přidala přibližně po 24 minutách letu dodatečný zážeh. Podle Soukupa stačilo přidat několik set kilometrů za hodinu a nejnižší bod dráhy se zvedl zhruba z 80 na 275 kilometrů. Rozhodnutí přitom nepadlo předem. Při problému během startu měla loď pokračovat po stejné dráze jako minule a přistát v Indickém oceánu. Řídicí středisko o pokusu o orbitu hlasovalo až po vyhodnocení dat z hlavního zážehu.
Proč až teď
Proč pokus o oběžnou dráhu přišel až při čtrnáctém letu? Soukup vysvětluje, že běžné orbitální rakety mají jediný úkol: vynést náklad. Starship má navíc přistát v jednom kuse a být znovu použitelná včetně druhého stupně. To podle něj žádná jiná raketa nedělá. Při návratu z oběžné dráhy vzniká obrovské tepelné namáhání, takže SpaceX potřebovala nejdřív vyvinout odolný a opakovaně použitelný tepelný štít. Předchozí lety proto sloužily k testům návratu bez rizika, že loď zůstane na orbitě. Že pokrok je skutečný, ukázala loď S40 z letu IFT-13. Po přistání na hladině neexplodovala, tým ji několik týdnů vlekl k Vánočnímu ostrovu a odtud se vrací do Texasu.
Potíže Super Heavy
První stupeň měl na letu problémy s motory. Během výstupu vypadl jeden z centrálních motorů, které se na rozdíl od pevně uchycených vnějších dokážou naklánět a řídit let. Při zpětném zážehu nenaběhl další motor ze středového prstence. Ani jeden z nich pak nefungoval při přistávacím zážehu. Super Heavy přesto zabrzdila, protože pro přistání využívá 13 motorů a má rezervu. Na hladinu Mexického zálivu ale podle Soukupa dosedla velmi rychle. Pokus o zachycení věží se po neúspěších předchozích dvou letů tentokrát nekonal. Příčinu výpadků SpaceX zatím nezveřejnila. Soukup jako vlastní spekulaci zmiňuje podobnost s dřívějšími problémy filtračního systému pohonných látek.
Raptory třetí generace
Třetí generace Starship výrazně zvýšila tah. Motory Raptor se podle Soukupa posunuly ze 185 tun tahu u první generace zhruba na 250 tun dnes. Loď zároveň zvětšila nádrže z 1 200 na asi 1 600 tun pohonných látek, poměr tahu k hmotnosti přesto výrazně vzrostl. Raptory třetí generace letěly teprve potřetí a SpaceX s nimi teprve sbírá zkušenosti. Jde o mimořádně složité motory, ve spalovací komoře je tlak přes 300 barů. Změnila se i fáze oddělení stupňů. Pořadím, ve kterém se zažehnou motory lodi, dnes SpaceX ovlivňuje, kam se Super Heavy po oddělení otočí. Booster tak spotřebuje méně paliva na návrat.
Kratší pobyt na orbitě
Problém měla i samotná loď. Vypadl jeden z jejích středových motorů, zbylé motory ale pracovaly zhruba o 30 sekund déle a loď dosáhla cílové dráhy. Protože vypadlý motor nebyl k dosažení orbity potřeba, řídicí tým se rozhodl pokračovat. Výpadek ale ovlivnil zbytek mise. Místo plánovaných šesti oběhů a zhruba deseti hodin na orbitě SpaceX let zkrátila na dva oběhy, tedy přibližně tři hodiny. Loď využila záložní přistávací oblast u Havaje. Soukup oceňuje, že SpaceX měla připravené pojistky včetně uzavírek vzdušného a námořního prostoru pro více oblastí. Taková opatrnost je u SpaceX podle něj nezvyklá, ale souvisí s přelety nad obydlenými oblastmi.
Starlinky třetí generace
Mise nesla oficiální označení Starlink 31-01 a zahájila budování sítě Starlink s družicemi třetí generace. Loď jich vypustila 26. Neodhazuje přitom kryt nákladového prostoru, družice vysouvá jednu po druhé mechanismem, kterému SpaceX přezdívá Pez dispenser. Celé vypouštění trvalo přibližně půl hodiny. Tři družice nesly kamery a nasnímaly tepelný štít lodi před návratem. Každá družice třetí generace podle Soukupa přidá do sítě přenosovou kapacitu 1 terabit za sekundu. S rozloženými solárními panely měří asi 30 metrů. Jeden start Starship tak přidal kapacitu odpovídající zhruba deseti startům Falconu 9. Družice nyní iontovými motory stoupají ze zhruba 270 kilometrů na pracovní dráhu.
Návrat a další lety
Návrat přinesl živý přenos i skrz plazmu, protože se loď spojuje přes Starlink. Crew Dragon má při návratu několikaminutový výpadek spojení. Tepelný štít podle Soukupa už neprohořívá ani v místech kloubů křídel. Loď provedla manévr simulující zachycení věží, otočila se zhruba o 90 stupňů a na hladině po přistání explodovala. Další let IFT-15 má startovat ze Starbase, nejspíš se stejným profilem a plnými šesti oběhy. Pokud vše půjde dobře, je podle Soukupa možné zachycení boosteru. IFT-16 má být podle dokumentů FAA prvním startem z Floridy. První přečerpávání paliva na orbitě Soukup čeká v roce 2027.
Jan Piechaczek
Šefredaktor
Jsem šéfredaktor serveru zaměřeného na elektromobilitu, oblast, která představuje budoucnost dopravy. Moje vášeň pro technologii a udržitelný rozvoj mě přivedla k tomuto zaměření, kde mohu spojit svůj zájem o inovace s odpovědností vůči životnímu prostředí.